V průběhu krátkého povídání s osobnostmi spjatými s Chlumcem nad Cidlinou bychom Vám rádi přiblížili jejich názory, přání a pohled na svět. Vnímáme je jako důležité a inspirující podněty pro každodenní práci v našem městě. Velmi nás těší, že pozvání přijala i Mgr. Helena Krátká, vedoucí organizační složky Městská kulturní zařízení.
Ahoj Heleno,
známe se, dlouhodobě působíš v Loretě, jako vedoucí muzea a nově i jako vedoucí kultury. Ať už divadelní hrou, knihou, koncertem či předměty z historie předáváme poselství dalším generacím. Máš v muzeu svůj oblíbený předmět s příběhem? Zaniklý vodní hrad, zámek, Loreta, Morana, to všechno má v sobě kousek tajemna. Prozradíš nám nějaké tajemství našeho města?
Když se nad tím tak zamýšlím, musím po pravdě říci, že mám nejradši Loretu jako takovou, to místo, tu budovu. Jak s oblibou říkám, je to moje další dítě. Mám radost, že i v našem muzeu máme spoustu předmětů s příběhem, protože ty máme my muzejníci nejradši. Není to tak, že každý předmět má svůj průvodní list s příběhem. Často se ten příběh musí po kouskách skládat, a to je velké dobrodružství. Například u vysokého kola, které se dochovalo ještě ze sbírek původního muzea založeného v roce 1928, jsme se až díky zápůjčce na výstavu dozvěděli, že se nejspíš jedná o nejstarší vysoké kolo v naší republice. Nebo jsme dostali do sbírky pamětní desku, která byla více než šedesát let zazděná, protože nebyla vhodná doba ji prezentovat veřejně. A zatím poslední překvapení jsem zažila při provádění sbírkou zemědělských strojů pana Nováka nad žacím strojem firmy McCormik Chicago USA. Ani pan Novák totiž nevěděl, kdo si kdysi v Americe stroj objednal. A v tomto duchu jsem vedla výklad, když se ozval návštěvník se slovy: „Já vím, kdo si ho objednal. Byl to můj děda.“ No není to úžasné! Už teď se těším na další překvapení!
Pověsti a legendy se samozřejmě váží i k objektům ve Tvé otázce, ale žádné tajemství, jako je třeba existence podzemní chodby spojující zámek s podzámčím, potvrdit nemohu. Pro mě je zajímavější pátrat po vzpomínkách lidí. Když si uvědomím, kolik zkušeností, zážitků a příběhů je spolu s pamětníky nenávratně pryč, je mi smutno.
Jsi věřící člověk a i s dětmi si o náboženství často povídáš. Jak si máme Boha představit? Co je podle Tebe smyslem života? Co víra přináší právě Tobě?
A jsme zase u těch příběhů. Nejen z výuky náboženství, ale i z reakcí dětí při komentování výstav v kostele Nejsvětější Trojice vím, že děti příběhy milují. Není jistě náhoda, že právě skrze příběhy a podobenství k nám prostřednictvím Bible promlouvá sám Bůh. Nemá myslím smysl si Boha nějak představovat nebo dokonce personifikovat. Jistě jsme mnohokrát slyšeli nebo sami vyslovili sousloví „to je boží“ ve smyslu to je super, skvělé, to je nejlepší. A takový Bůh opravdu je. Líbí se mi myšlenka, že do nitra každého člověka byla vložena touha po Bohu, a proto může být člověk zcela šťastný pouze tehdy, když Boha nalezne. Hezky to vyjádřil svatý Augustýn: „Stvořil jsi nás pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v tobě.“ To je podle mě smyslem života. Upokojit svoje srdce a spočinout v Bohu.
Na poslední otázku mohu odpovědět malým příběhem z mého života. Když mi nebylo zrovna nejlíp, vzala jsem do ruky Bibli a náhodně otevřela právě na místě, kde stálo: „I kdyby tě vlastní matka opustila, já tě nikdy neopustím.“ Nejprve mě napadlo, že moje maminka by mě nikdy neopustila, ale vzápětí mi došlo, že i maminka jednou zemře a už za ní nebudu moci přijít. Ale Bůh je tu pro mě stále, ve dne i v noci, 24 hodin denně. Má na mě vždycky čas, mohu si s ním povídat, jak chci dlouho, mohu mu říci úplně všechno, a přesto o mně stojí. Proto pro mě není víra žádná berlička, jak se často tvrdí, ale opravdové a jedinečné přátelství s Bohem.
Mgr. Helena Krátká
Děkuji za Tvůj čas a povídání. Přeji pevnou víru, zdraví a hodně energie do života.
Mgr. Vladan Kárník