V průběhu krátkého povídání s osobnostmi spjatými s Chlumcem nad Cidlinou bychom Vám rádi přiblížili jejich názory, přání a pohled na svět. Vnímáme je jako důležité a inspirující podněty pro každodenní práci v našem městě. Velmi nás těší, že pozvání přijala i Bc. Anna Cholastová, sociální pracovnice v Domově pro seniory V Podzámčí.
Ahoj Aničko, známe se dlouho. Pracuješ v sociálních službách v domově pro seniory. Jistě slýcháš a prožíváš spoustu příběhů, můžeš nám nějaký vyprávět?
Ahoj Vladane,
velmi mě překvapilo, že jsi mě zahrnul do svých rozhovorů s občany Chlumce nad Cidlinou. Nejsem totiž chlumecký rodák, ale je pravda, že zde žiji již celé čtvrt století. Za tu poměrně dlouhou dobu mi Chlumec opravdu přirostl k srdci.
V Domově V Podzámčí pracuji od roku 2007. Začínala jsem jako terapeutka na Domově pro seniory, ale časem jsem si studiem sociální práce na Univerzitě Hradec Králové zvýšila kvalifikaci a od roku 2015 pracuji jako sociální pracovnice.
Moje práce je opravdu velmi pestrá. Se seniory v Domově prožívám jejich každodenní radosti i starosti, po telefonu i během sociálních šetření v domácnostech či v nemocnicích jsem slyšela spoustu životních příběhů. Některé příběhy se mi opravdu vryly pod kůži a budu si je pamatovat celý život. A o jeden takový bych se s vámi ráda podělila.
Je to příběh manželského páru z Chlumce nad Cidlinou. Žili spolu v rodinném domku více než padesát let a starali se jeden o druhého. Na sklonku života jim jejich zdravotní stav již nedovolil zůstat bez pomoci v domácím prostředí, a tak byli brzy po sobě přijati k nám do Domova V Podzámčí. I když u nás bydleli odděleně (bylo to jejich přání), stále se o sebe dojemně starali. Paní na tom byla zdravotně hůře, a tak ji pán každý den vždy ve stejnou hodinu navštěvoval. Oběma již bylo více než devadesát let a jejich život se opravdu chýlil ke svému konci. Pán byl také velmi prozíravý a měl zajištěné veškeré úkony spojené s posledním rozloučením – od květin přes parte až po hudbu a slova rozloučení. Když u paní nastala poslední hodinka, pán u ní seděl a držel jí za ruku až do posledního dechu. Byl velmi rád, že ji mohl posloužit až do konce. Ovšem velká úleva a samozřejmě i velký stesk způsobily, že pán do dvou dnů zemřel také. A tak jak šli společně životem, tak i poslední cesta a rozloučení bylo společné.
Co nás ve stáří čeká? Máme se těšit nebo bát?
Na tyto otázky se nedá jednoznačně odpovědět. Každý člověk přistupuje k životu jinak. Někdo je optimista a život bere takový jaký je, se všemi pozitivními i negativními věcmi.
Někdo je naopak celoživotní pesimista, který je stále nespokojený a bude nespokojený i ve stáří.
Vím, že pro spoustu lidí je představa trávení podzimu života jinde, než v domácím prostředí a se svými blízkými, nepředstavitelná. Ale někdy prostě nastane situace, kdy je potřebná pomoc nejen od rodiny. A pak nastává chvíle, kdy se lidé dostanou k nám do Domova a na nás pracovnících je jim jejich těžkou životní situaci co nejvíce ulehčit. Proto se v Domově, kromě klasické péče, snažíme lidem zpříjemnit každodenní chvíle různými aktivitami. Ať je to cvičení, pracovní terapie nebo setkávání s různými lidmi (besedy, hudební vystoupení, canisterapie), vždy se snažíme, aby se lidé pobavili a přišli na jiné myšlenky.
Bohužel tato divná doba nám mnohá setkání znemožnila, ale buďme optimisté a popřejme si, ať je brzy lépe.
Bc. Anna Cholastová
Aničko, děkuji za optimismus a povídání.
Mgr. Vladan Kárník